Jak probíhá dodatečné dědické řízení

Dědické řízení se vždy nějak skončí — notář jako soudní komisař vydá usnesení a majetek se rozdělí mezi dědice. Co se ale stane, když se o pár let později objeví další majetek zůstavitele, o kterém se při původním řízení nevědělo? Přesně na to slouží dodatečné projednání dědictví.

Kdy se dodatečné řízení použije

Vždy, když se po pravomocném skončení původního dědického řízení objeví další majetek zůstavitele — typicky pozemek, který nebyl zapsaný v katastru, nebo o kterém rodina prostě nevěděla.

Kdo může návrh podat

Podnět může dát soud, notář, obec nebo ÚZSVM, v praxi ale nejčastěji návrh podává sám dědic, který o majetku zjistil.

Co musí návrh obsahovat

1. Identifikační údaje navrhovatele — jméno, příjmení, datum narození, adresa trvalého pobytu.
2. Přesnou specifikaci nově objeveného majetku — katastrální území, číslo LV nebo parcelní číslo.
3. Doklad, že majetek skutečně patřil zůstaviteli — například výpis z listu vlastnictví, kde je zesnulý uveden jako vlastník.

Kam se návrh podává

K okresnímu soudu, který vedl původní dědické řízení — tedy soud podle posledního trvalého pobytu zůstavitele. Pokud nevíte, který notář nebo soud věc řešil, lze to zjistit na příslušném okresním soudu.

Co se děje dál

Soud opět pověří notáře jako soudního komisaře. Ten prověří doklady, případně vyrozumí ostatní dědice, a věc ukončí vydáním usnesení — stejně jako u původního řízení.

Jaké doklady budete potřebovat

Podle zkušeností ÚZSVM se nejčastěji hodí dva typy listin. Ty, které se týkají osob — rodný list, oddací list, úmrtní list, případně rozhodnutí z dřívějších dědických řízení. A ty, které se týkají samotné nemovitosti — kupní nebo směnná smlouva, výpis ze starší pozemkové evidence.

Hledat se dá v archivech (například pozemkové knihy), na obecních úřadech a na matrikách. Pokud katastrální úřad předložené doklady neuzná za dostatečné, případně pokud se nedochovaly vůbec, zbývá už jen žaloba na určení vlastnictví u soudu — na to už se vyplatí přizvat advokáta, protože důkazní břemeno leží na tom, kdo žalobu podává.